Bylo nebylo na jedné hodině aneb Tohle je můj vesmír

Tak už se mi to zase stalo. Seknutí drápem do učitelského ega. Před deseti minutami skončila hodina výtvarky a než se pustím do uklízení, v hlavě si zpětně projíždím uplynulé okamžiky. Musel jsem při tom vypadat asi dost děsivě, až legračně děsivě, neboť ve srovnání s tím, jak jsem se živě projevoval během výuky, teď jsem byl jen schopen nehybně sedět na židli a netečně zírat do prázdné, ztichlé místnosti.

"Děti, dneska si zkusíme namalovat vesmír." Začínám slavnostně svou úvodní řeč. "Víte, jak vypadá vesmír? Viděli jste někdy nějaké obrázky? Díváte se v létě v noci na oblohu?"
"Je černý," reaguje malý David.
"Správně, ale má i jiné barvy. Jaké? A co v něm ještě objevíme?"
A hned se strhne lavina překotných odpovědí: "Je modrý… Má žluté hvězdy... Je v něm Slunce… A Mars a Venuše…. A já znám Malý vůz... A víš že tam je i velkej?"
Než se zorientuju, tak děti ze sebe sypou jednu znalost za druhou.
"A je tam spousta zvířat, třeba Velký medvěd, nebo…" hlásí sedmiletá Viktorka.
Snažím se držet otěže a tak pokládám záludný otázky. "A víte, že vesmír je hodně barevnej? Že může mít i žluté, modré, zelené, fialové a jiné odstíny? Čím to může asi být?"
"To jsou mlhoviny," vpadne mi do řeči Anička, "a já vím, co to je. To jsou mraky prachových částic a plynů. Znám třeba Orlí mlhovinu, nebo Krabí. Ta vzniká po výbuchu supernovy."
"Nene vesmír je černej, protože je tam černá díra." protestuje Davídek.
"Správně, a jak tohle víš?" reaguju na Aničku, ale odpovědi dostanu dvě.
David (5 let): "No vím to prostě, říkal mi to tatínek."
Anička (8 let): "Já chodím na astronomický kroužek."
"Vážně? Tak to je super! Řekneš nám ještě nějakou zajímavost?"
Osmiletou Aničku můj údiv a projevený zájem očividně potěšil a na jeden nádech ze sebe vychrlí: "Třeba Bílý trpaslík je útvar, který vznikne zhroucením hvězdy. Nebo malým hvězdám se říká Červení trpaslíci. Ti nevydávají tolik světla. Hvězdokupa je skupina hvězd, které pohromadě udržuje gravitace. Nejznámější jsou Plejády, Kuřátka, ty můžeme vidět i pouhým okem. Naše planeta Země se nachází v galaxii Mléčná dráha, která má tvar spirály. Taky znám spoustu souhvězdí, třeba souhvězdí Býka, Velké medvědice, Jednorožce, Orla, Labutě, Ještěrky, Lištičky…"
"Není těch zvířat nějak moc?" snažím se zbrzdit příval informací.
"Není, ještě tam patří souhvězdí Kentaura, Mouchy…"
Následuje výbuch smíchu ostatních dětí. Malý David začne pobíhat kolem stolů a vydávat bzučivé zvuky. Anička nepolevuje: "Ještě souhvězdí Štíra, Persea, Střelce, jo a taky souhvězdí Pravítka a Kružítka…"
To už se ozve supervýbuch smíchu. "Ale opravdu!" úpěnlivě pronese Anička.
"Bzzbzz, já jsem souhvězdí moucha," prolítne kolem Davídek s pravítkem v ruce, kterého až při dalším kole chytnu za ruku a snažím se jeho příval energie trochu usměrnit.
"Tak děti, jak jste slyšely, vesmír je velmi bohatý, barevný a nekonečný prostor, s hodně zajímavými hvězdami, planetami, souhvězdími atd., a na vás bude, jak si jej namalujete."
Ještě názorně ukazuju techniku malby temperou. "Barvu nanášejte nejdříve velkým štětcem a pak si vezměte houbičku a tímto způsobem, kterému se říká…"
"Tupování" doplní mě Míša.
"Správně!" jsem překvapen dalším znalcem a vzápětí cítím ve vzduchu netrpělivost malých umělců, kteří se už už chtějí vrhnout do plejády barev a mezihvězdných prostor.

Akce!

To, co následovalo, se dá těžko popsat. Jackson Pollock by měl radost. Snažím se korigovat jednotlivé vesmíry, ale po pár minutách to vzdávám. Není v mých silách uhlídat tolik rukou. Upozaďuji se a dávám věcem volný průběh. Nezasahuj, klid, říkám si. Buď jen přítomen.

Po malé čajové pauze jdu na obhlídku.
Bože, co to je?! Jako kdyby mou zděšenou otázku četly mi děti z očí.
"To jsou ufouni."
"To je kosmická loď."
"Tohle je planeta mléčné čokolády."
"Ale o tomhle vůbec nebyla řeč!" otěže mi pomalu padají z rukou. "A co je tohle za postavičky?"
"To je trpasličí rodinka, o trpaslících jsme si přeci říkali." Triumfuje Viktorka. To jo, ale… Aha, nojo vlastně, a proto mají červené kabátky, viď. Už je mi to jasné.
"A když někde jsou trpaslíci, tak tam taky musí žít i obři." Vysvětluje a ukazuje na největší postavu svého obrazu, na kterou je náležitě pyšná. Na to nic neříkám. Podívám se raději vedle k Míšovi.
"Proč je to tak strakatý?" zamýšlím se nad podobou podivného vesmíru. "Viděl jsi někdy strakatý vesmír?"
"Ale to je… TO JE MŮJ VESMÍR! A takhle si ho já představuju. Můžu tam mít co chci a jak chci." Zdrtil Míša mé dospělácké otázky silou moudrého Yody. Kolik že mu je? Osm? Zarazil jsem se. V mysli mi okamžitě vytanula dávno zasutá vzpomínka na mou učitelku ze základky, kdy jsme měli napsat dopis svému nejlepšímu kamarádovi. Těžko říct, co si představovala, ale při pohledu na mé klikyháky, které se snažila nahlas rozluštit, vyhrkla "Co to je za škrabopis, vždyť to po tobě nejde přečíst!" Na to jsem odpověděl: "To je napsaný tajným písmem, aby to nikdo cizí nemohl číst." A už tenkrát jsem si v duchu pomyslel, co je ti do toho, ten dopis stejně není určen pro tebe.

To je můj vesmír. Nenič mé kruhy.

"Máš naprostou pravdu, Míšo." Odpovídám a v duchu dodávám: Nenech se zviklat kdejakým učitelem, který vůbec neví, která bije. "A jak si ho vlastně představuješ?" A Míša začíná vyprávět…
Naslouchám a musím se vnitřně sklonit před tímto ponaučením. Ano, každý máme svůj vesmír, svoji jedinečnou představu o něm, a jakým právem si dovoluji zasahovat do jiné galaxie a zpochybňovat ji! Vždyť nemám vůbec tušení o jiných paralelních světech. Jsem totálně proškolen. Bože, jak plochá byla moje představa o Tobě!
A vzápětí mě přepadají otázky nikoli o smyslu Bytí, jako spíš o smyslu učitelského povolání. Co vlastně zmůžu jako učitel? Má cenu něco vysvětlovat, když si to každý přebere úplně jinak? Proč stále něco, někoho řídit, někam usměrňovat, hodnotit? A kdo je tu vlastně žák a učitel? Můžeme se maximálně pokoušet o vzájemné sbližování různých pohledů na svět. Společné sdílení. Co víc žákům nabídnout? Možná to stačí. Pro začátek. Holt někdo je z Marsu, někdo ze souhvězdí Orionu a někdo z Červeného trpaslíka.
Na závěr jsem se šel podívat na Davídkův vesmír. Jeho černočerná flekatá hlubina hovořila jasně. Jsem vesmír plný černých děr, říkal mi to tatínek. A tak to tak bude.

Dnešek mi přinesl několik zásadních sdělení.

• Pro takto malé děti (5-9 let) musí učitel působit jako Marťan, a jako takový on se musí hlavně snažit o přiblížení světu malých bytostí. Vyslat signál a dát šanci blízkému setkání třetího druhu.
• Když něco zadám, měl bych to co nejpřesněji specifikovat. Občas na to zapomínám. A stejně dopředu počítat i s jinými, nečekanými variantami. Zadání (téma) pojmout jako osobní výzvu. Nebo ještě lépe: nabídku. Druhý člověk ji může využít (jakkoli), nebo ji taky nemusí přijmout vůbec.
• Vyvarovat se šablonovitému myšlení. Občas na to zapomínám. Mé představy, jak by věci měly být, jak by události měly probíhat, jsou zrádné, klamavé.
• Netlačit na druhé. Netlačit na sebe.
• Učiteli i žáky jsme si navzájem.

Už nějakou dobu sedím na židli a upřeně zírám do jednoho bodu. Z mého katatonického stavu mě vytrhl kolega, který se nečekaně zjevil ve dveřích. Další Marťan. Začal jsem se smát. Přestože neměl ponětí, proč se směju, přidal se ke mně. 😊

Psáno: 10. - 14.12. 2023