Čichači knih

Jsem konfrontován pachy. Pachy z knih. Z chalupy jsem si přivezl několik svazků starých dobrých klasiků, jejichž odér se otiskl (vetřel, vsákl…) do plátěné tašky, se kterou jsem šel dnes na nákup. Složenou plátěnku jsem si držel před obličejem a dělal jsem, že zadumaně vybírám potřebné ingredience k večeři. Ve skutečnosti jsem nasával uvízlé pachy starých dobrých knih. Vlastně jsem už večeřel. Ta vůně se dá těžko popsat, možná by někdo věděl, k čemu ji připodobnit. Pro mě je to rajskej plyn... "Je vám dobře?" zeptala se mě zničehonic (a pro mě nepochopitelně) prodavačka, když jsem před jedním regálem stál nehnutě asi pět minut. Zřejmě jsem musel vypadat vskutku podivně s tím hadrem zakrývajícím si ústa i nos, s očima upřenýma jedním směrem, co chvíli je přivírajíc, jako bych se snažil potlačovat mdloby. Mně ale přitom bylo náramně blaze. "Ano, je," odpověděl jsem s úsměvem a přesunul jsem se o kus dál.

U dalšího regálu jsem se opět zasekl, tentokrát z jiného důvodu. Napadl mě totiž skvělý podnikatelský nápad. Založím veřejnou knihovnu pachů knih a různých tiskovin! A zařídím ji na půdě naší chalupy. Bude to skvělé místo pro setkávání a zároveň odpoutání od reality všedních dní. Úplně to vidím: vcházet se bude přes stodolu po točitých schodech nahoru, tam kde se dříve skládalo seno (ten odér je doteď cítit z trámoví). Po vyznačených lávkách bude návštěvník postupně chodit k jednotlivým sekcím, tj. skříním po babičce, kde si pak může vybírat příslušný artefakt rovnou po čuchu (přítmí bude záměrné). S vybraným kouskem se může natěšený čichač uvelebit v křesílku umístěném u podkrovního okna. A pak už se v klidu a lačně oddávat své kratochvíli. Největší frontu očekávám u Seneky, Julese Verna, Káji Maříka a Rychlých šípů. A opravdovým trhákem bude Bidlova čítanka, skvost jedinečných karikatur jako svědectví tehdejší doby. Ta bude za příplatek. Když jsem promýšlel, kolik budu vybírat vstupné do tohoto podkrovního panoptika, všiml jsem si prodavačky, jak se v nebezpečné blízkosti ochomejtá kolem. Raději jsem se pohnul z místa už k pokladně.

Dorazím domů a tam na mě, kromě věrného hlídače, čeká zbrusu nová knížka. Neokoukaná, neohmataná, neočichaná. A hádejte, co jsem udělal, než jsem se do ní začetl. Je to už takový můj seznamovací rituál. Nejdřív jsem ji musel párkrát pohladit a potěžkat. Zkrátka zjistit, jak mi padne do ruky. Poté ji opatrně otevřel, několikrát prolistoval, zjistil kvalitu papíru a ohebnost vazby, několikrát opět prohmatal, a pak jsem do ní nemilosrdně zabořil svůj nos! Ten rozdíl tam je, ne že ne. Ale i tak, slušnej matroš. Počínal jsem si… no jako feťák. Pěkně odzdola nahoru, na jiném místě shora dolů. Jak vysavač. No neskutečný!

Teprve po tomto úkonu, řekl bych, nabírám vědomí a začínám si plně uvědomovat název knihy.

Můj pes na mě celou dobu nevěřícně zírá, stojí u dveří a tváří se dotčeně. Ano, já vím, procházka. Naprosto ti rozumím. Knihu s vrčením odkládám a jdeme ven vstříc jiným pachům – těm zvířecím. O nich třeba příště.

PS: Ani si nepřejte vidět, jak to vypadá, když jdu "jen tak nakouknout" do antikvariátu.

PPS: Knihovna pachů bude!