Zvíře ve mně hryže jemně, ale vytrvale...

Ty zvíře! Přijdeš si jen tak ke mně se svým "malým" poselstvím a myslíš si, že tě jen tak vyslechnu?! Že poslechnu tvé rady a doporučení a hned učiním náležité kroky na své cestě za lepší budoucností? Kdepak! Kdo si myslíš, že jsi? Královský vyslanec? Takové jako ty já přehlížím. Nebo na ně líčím pasti, nebo dokonce, a tím se bavím ze všeho nejvíc, pouštím na ně zdivočelé kocoury. Cože? Že jsem špinavec? To sedí od tvora jako jsi ty! Proč bych měl něco měnit? Jsem spokojený ve svém... "Hnití." Tak dost! Odmítám jakékoli návrhy na změnu. Za tím přece něco musí být. To není jen tak - zčista jasna vybrat si mě a nabízet mi vidinu "lepšího sýra". Co za to chceš? 

Odpovědí je tiché, téměř neslyšné hryzání...

Toto hrozné hryzání slýchávám už několik let. Objevuje se v určitých intervalech a v posledním roce to běží skoro kontinuálně! Je to jak tinnitus. Tento můj hlodavec je i přes svou velikost neústupný. Ví, že jeho prostá přítomnost mě zneklidňuje, a ví, že dříve či později povolím. Občas se nechá ukonejšit (ve skutečnosti jsem to já, kdo je konejšen) a člověk má pocit, že je to takové milé, neškodné ňuňátko, plyšáček na pomuchlání, ale není většího klamu. V noci mě také občas budívá. Být unaven a nemoci usnout, to je na pováženou. Řeknu to naplno: Tento chlupatý tvor je svědivé svědomí. Vyzývá mě bez ustání. Ano, vím, co mi chybí - velké odhodlání. Každým hryzem stupňuje napětí. "Na co stále čekáš? Proč to pořád oddaluješ? Neboj se. Stejně k tomu musí dojít. Jsi to, co jsi, máš to, co máš, tak už to přijmi! Smiř se s tím, dovol, aby se věci děly, přirozeně... V prostředí, které máš rád, i když nevíš, co tě tam čeká. A hrej (ale jinak než dosud) jak nejlíp umíš, bez ohledu na to, jaká je situace, nebo co si o tom pomyslí druzí." Možná i o tom byl ten sen (který se mi zdál před půl rokem), zpráva mého myšího parťáka...

Hrál jsem si s myší před lidmi. Připadal jsem si jako kouzelník, nějaký eskamotér. Chtěl jsem, aby ta moje Myška předváděla triky, psí kusy, které jsme si spolu secvičili. Byli jsme v jakési kavárně či restauraci, celkem příjemná atmosféra. Možná jsem měl i něco recitovat. Když tu najednou došlo k nečekanému mohutnému ZAHRYZNUTÍ! Ta moje (mně určená) Myš se mi zničehonic zakousla do prstu. Skoro celý můj palec měla v tlamičce a silný stisk jejích zoubků (ještě teď to cítím) způsobil, že ze mě vytékal pramínek krve, který nešel zastavit. Trošku jsem s ní zatřepal a čekal jsem (bláhově), že se pustí. Ale kdepak. Držela fest. Krev se stále řinula. Snažil jsem se celou situaci kamuflovat, jako že je vše v pořádku, že je to součást představení. Ale nebylo. Začínal jsem být lehce nervózní. Očima jsem hledal staršího, zkušeného parťáka, ale Míša (kolega) nebyl k nalezení. Bezvýchodná situace. Jak jsem se zachoval, nevím. Sen už nepokračoval. 

Situace: Poraď si sám. Jsi odkázán jen sám na sebe. Malé nepoddajné zvíře způsobuje bolest, životodárná tekutina z tebe vytéká. Jak se zachováš? Navíc před publikem. 

Možné poučení: Ohledy stranou, pomalu ale jistě z tebe vyprchává život. Dělej něco! Konej! Už se rozhodni! Druzí, cizí lidé tě nezajímají. 

PS: Chceš si ochočit myš? No jak myslíš. Kyš, kyš! 

Psáno: 11.10. 2024